Sbohem padesátihaléři, sbohem dvacetikoruno!

Možnost výměny neplatných padesátihaléřových mincí a dvacetikorunových bankovek v České národní bance končí uplynutím dne 31. srpna 2014. Pomineme-li značně nepravděpodobnou možnost, že se tyto nízké nominální hodnoty vrátí do naší soustavy platidel v důsledku nějaké případné budoucí denominace české měny, zřejmě se tak s papírovou dvacetikorunou a prostřednictvím padesátihaléře s haléři vůbec loučíme definitivně.

I když naše území nemělo v důsledku státoprávních a měnových změn až do konce 19. století tak stabilní název peněžní jednotky a dílčí jednotky jako některé jiné státy, doba našeho žití s těmito dvěma platidly nebyla vůbec krátká. S kovovým padesátihaléřem se naši předkové začali setkávat krátce po vzniku Československé republiky a s papírovou dvacetikorunou na samotném konci 19. století, tedy ještě za existence rakousko-uherského mocnářství.

Se samotnou korunou jako peněžní jednotkou a haléřem jako dílčí jednotkou se pak setkávali již od roku 1892, kdy byla v Rakousko-Uhersku zavedena korunová měna. Mimochodem, název koruny (německy Krone, na mincích však označovaná latinsky corona, maďarsky korona) pochází od koruny jako odznaku panovnické moci. Název haléře (německy Heller, maďarsky fillér) je pak odvozen od švábského Hallu, kde byly tyto mince raženy poprvé ve 13. století. Naší peněžní jednotkou byla zprvu koruna rakousko-uherská (1892–1919, ve zkratce K), posléze československá (1919–1939, Kč), českomoravská či protektorátní (1939–1945, ve zkratce opět jen K), znovu československá (1945–1993, ve zkratce však nově Kčs) a nakonec česká (od roku 1993, Kč).

Padesátihaléř však součástí soustavy rakousko-uherských platidel nebyl. Po niklovém (a od roku 1916 také železném) dvacetihaléři následovala hned stříbrná (a od roku 1916 také papírová) koruna. Praktické zkušenosti s hotovostním peněžním oběhem ukazují, že pětinásobek hodnoty mezi dvěma sousedícími nominály je rozdíl značně velký. Nepřekvapuje proto, že o zavedení padesátihaléře se uvažovalo nejméně třikrát. Bohužel se nedozvídáme podrobnější důvody, proč se tak nakonec nikdy nestalo.

Podle letopočtu soudě, již v roce 1895 vznikly kresebné návrhy padesátihaléře tzv. rakouské i uherské ražby (měna byla vedle armády, zahraniční politiky a panovníka jednou ze čtyř společných záležitostí dualizované monarchie, každá její část však vyráběla ve své mincovně – ve Vídni a v Kremnici – mince své ražby s odlišnými motivy i texty, platné ovšem na celém rakousko-uherském území). Výtvarně vycházejí návrhy padesátihaléřů z tehdy již obíhajících desetihaléřů a dvacetihaléřů (na rakouské ražbě malý rakouský státní znak a kartuše s císařskou korunou, na uherské ražbě svatoštěpánská koruna a obilný věnec se stuhou). Pro evropské mincovnictví poněkud neobvyklý byl však tvar – čtverec s obrazcem orientovaným na hrot. O plánovaných parametrech prameny mlčí, snad mohlo jít o kvalitní čistý nikl, tak jako u dvou nižších hodnot.

Návrh padesátihaléře rakouské ražby.	Návrh padesátihaléře uherské ražby.

Přinejmenším podruhé byla mince v hodnotě poloviny peněžní jednotky zvažována v roce 1915, kdy dokonce vznikly zkoušky rakouské i uherské ražby. Název platidla však tentokrát nebyl padesátihaléř, ale půlkoruna. Zřejmě proto, že měla být stříbrná a hmotností odpovídat polovině koruny, tedy 2,5 g stříbra o ryzosti 835/1000.

Zkouška půlkoruny rakouské ražby.	Zkouška půlkoruny uherské ražby.

Potřetí se návrhy na zavedení padesátihaléře objevují v samotném závěru existence Rakousko-Uherska, v roce 1918. Jde přinejmenším o železný padesátihaléř uherské ražby a snad i poněkud nejasný rakouský. Ani tentokrát však vydán nebyl.

Zkouška padesátihaléře uherské ražby.

Teprve po zavedení československé měny v roce 1919 padesátihaléř konečně neměl chybět. Také proto, že stále neexistovalo platidlo mezi ještě platnými rakousko-uherskými dvacetihaléři a československou korunovou státovkou (naopak stále platné rakousko-uherské stříbrné koruny byly už dávno obyvatelstvem tezaurovány a neobíhaly). Stal se druhou připravovanou československou mincí hned po dvacetihaléři a do oběhu byly vydány společně 18. února 1922. S přestávkou v letech 1953–1963 nás pak padesátihaléř provázel až do 31. srpna 2008, kdy byla ukončena platnost posledního vzoru. Za dobu existence Československa, včetně protektorátu Čechy a Morava, byl padesátihaléř vydán v celkem sedmi vzorech, vlastně sedmi technických typech, ale jen třech typech výtvarných. Čtyři vzory totiž představují jen větší či menší variace předchozích vzorů s formálními úpravami. Osmým vzorem je pak český padesátihaléř z roku 1993.

První padesátihaléř vzoru 1921 byl ražen z kvalitního mědiniklu ve Státní mincovně v Kremnici podle návrhu autora většiny prvních československých mincí, akademického sochaře Otakara Španiela. V protektorátu platil až do roku 1941, kdy byl nahrazen novým vzorem, ale v letech 1945–1947 byla jeho platnost ještě obnovena. Druhý padesátihaléř vzoru 1940 byl ražen ze zinku, který je v mincovnictví nouzovým kovem, neboť ve válečném hospodářství se nepodařilo zajistit příděl lepšího materiálu. Po rozpadu Československa a ztrátě kremnické mincovny byla jeho výroba zajištěna u firmy Vichr a spol. (později podnik Kovona) v Lysé nad Labem. Autor Jaroslav Eder vytvořil novou lícní stranu s protektorátním znakem a německo-českým textem podle pokynů okupační správy, ale na rubové straně ponechal po dohodě s Otakarem Španielem motiv předchozího vzoru. Protektorátní padesátihaléř platil až do roku 1948.

Mědiniklový padesátihaléř vzoru 1921.	Zinkový padesátihaléř vzoru 1940.

Po obnově československé měny po druhé světové válce se mince, jejichž nominální hodnoty měly ještě ekonomické opodstatnění, znovu razily v kremnické mincovně s předválečnými motivy (nově přibyla jen dvoukoruna). Mincovní kov, průměr a hmotnost nových vzorů však byly přizpůsobovány klesající hodnotě československé koruny. Třetí padesátihaléř vzoru 1947 byl oproti vzoru 1921 zmenšen o 2 mm a mědinikl nahradila levnější mosaz (mosaz s vysokým obsahem mědi zvaná též tombak je červenohnědé barvy, a připomíná proto spíše čistou měď než typicky žlutou mosaz s vyšším obsahem zinku). Čtvrtý padesátihaléř vzoru 1951 byl zmenšen o další 2 mm a tombak nahradil ještě levnější hliník. Oba poválečné vzory platily až do peněžní reformy v roce 1953.

Tombakový padesátihaléř vzoru 1947.	Hliníkový padesátihaléř vzoru 1951.

Peněžní reforma, vyhlášená k 1. červnu 1953, nepřinesla jen majetkové ztráty značné části obyvatelstva, ale také významné změny v oběživu. Při jednáních o technické pomoci reformě (ražba mincí a tisk státovek a bankovek v Leningradu a Moskvě z důvodu utajení) byly v Sovětském svazu československým zástupcům, neznalým praktických stránek hotovostního peněžního oběhu, vnuceny pro nás neobvyklé nominální hodnoty 3 a 25. Na ně si naše obyvatelstvo nikdy nepřivyklo a v oběhu se je podařilo nahradit tradičními hodnotami 2 a 20 až po několikaletých snahách na začátku 70. let.

Součástí této soustavy padesátihaléř nebyl, po pětadvacetihaléřové minci následovala až korunová bankovka (a později korunová mince), tedy vlastně státovka, i když ekonomický rozdíl těchto dvou kategorií platidel socialistický ekonomický systém zcela setřel. Následujících deset let se tak soustava platidel obešla bez této hodnoty. Návrat padesátihaléře vyvolalo až zvýšení hovorného z veřejných telefonních automatů a potřeba mince vhodné k příjmu v tehdejších automatech, které neuměly přijímat více kusů mincí v jedné platbě ani vracet na vyšší hodnoty. Pátý padesátihaléř vzoru 1963 byl ražen z tombaku ve Státní mincovně v Kremnici podle návrhu akademického sochaře Andreje Petera, který se zcela přidržel výtvarného řešení obíhajících mincí nižších hodnot, připravených v roce 1953 v Leningradu. Platil až do roku 1979.

Na základě rozhodnutí z roku 1968 probíhala následujících deset let částečná obměna soustavy mincí. I když nebyla nikdy dokončena v plánovaném rozsahu (zejména nebyla vydána nová koruna), v průběhu 70. let byly haléřové hodnoty obměněny za nové vzory (kromě jednohaléře, který stále platil, ale v oběhu se už neuplatňoval). Pro padesátihaléř byl zvažován žlutý kov, dokonce vznikly mosazné zkoušky s ročníkem 1977.

Tombakový padesátihaléř vzoru 1963.	Zkouška nového padesátihaléře z mosazi s ročníkem 1977.

Šestý padesátihaléř vzoru 1978 byl však nakonec ražen z mědiniklu podle návrhu akademického sochaře Františka Davida, který byl autorem i ostatních nových haléřových mincí. V roce 1991 se na mincích promítly společenské změny po roce 1989, změna názvu státu a státního znaku. Všechny starší platné nominály (včetně jednohaléře) dostaly nové jednotné lícní strany, jejichž autorem byl Miroslav Ronai. Na rubových stranách původní autoři jen odstranili komunistické symboly – sedmý a poslední vydaný československý padesátihaléř vzoru 1991 tak ztratil pětihrotou hvězdu nad hodnotovým číslem. I když tato úprava může působit poněkud křečovitě, naplnil se autorův někdejší záměr, neboť na jeho původních návrzích ze začátku 70. let hvězda nebyla. Oba tyto vzory razila Státní mincovna v Kremnici, z hlediska emise a oběhu nebyly navzájem rozlišovány a v České republice platily až do července 1993.

Mědiniklový padesátihaléř vzoru 1978.	Mědiniklový padesátihaléř vzoru 1991.

Tím končí historie obíhajících československých padesátihaléřů. Dále si řekneme, jak vznikl padesátihaléř český.

Historie dalšího padesátihaléře se měla začít psát 28. května 1991, kdy Státní banka československá (SBČS) rozhodla o přípravě celé nové emise platidel. Postupně pak bylo vypracováno několik variant soustavy oběžných mincí. Například v první variantě byl padesátihaléř navržen jako (pro naše mincovnictví neobvyklá) mince s kulatým otvorem (v Evropě je známe např. z Dánska, Francie, Maďarska či Řecka) o průměru 19,8 mm, hmotnosti 3 g a s hladkou hranou. Měl být z poměděné oceli, neboť poprvé se pro naše mince uvažovaly vrstvené materiály s ocelovým jádrem a mechanicky plátovaným nebo galvanicky pokoveným povrchem z neželezných kovů. Po přechodu z cenové regulace na světové tržní ceny kovů bylo totiž nezbytné snížit použitými materiály výrobní ceny mincí a svou roli sehrála i bezpečnost zpracování mincí v nové generaci mincovních automatů.

V konečném návrhu nové soustavy, schválené SBČS 11. listopadu 1991, byl však pro padesátihaléř zvolen ještě levnější hliník. Mince měla mít průměr 20 mm, hmotnost 1,2 g a hranu vroubkovanou. Desetihaléře, dvacetihaléře a padesátihaléře nové soustavy měly být vydány do peněžního oběhu už v lednu 1993. V lednu 1992 proto SBČS vypsala celostátní neomezené anonymní soutěže na umělecké návrhy těchto hodnot. Mimořádně obeslané soutěže, do nichž bylo předloženo 173 modelů, vyhodnotila 27. května 1992 Komise pro posuzování návrhů na československé peníze. V soutěži na padesátihaléř získal první cenu akademický sochař Jiří Prádler, druhá cena nebyla udělena a dvě třetí ceny obdrželi akademický sochař Vladimír Oppl a akademická sochařka Jarmila Truhlíková-Spěváková. Padesátihaléř byl předán do výroby jako první, došel až do etapy vzorového odražku, ale další realizace celé emise byla v červnu 1992 pozastavena v návaznosti na výsledky parlamentních voleb a očekávaný rozdílný měnový vývoj České republiky a Slovenské republiky.

Návrh Jiřího Prádlera, který obdržel I. cenu. Tímto padesátihaléřem bychom platili od ledna 1993, pokud by nedošlo k zániku Československa.
Návrh Vladimíra Oppla, který obdržel III. cenu.	Návrh Jarmily Truhlíkové-Spěvákové, který obdržel III. cenu.

V průběhu léta a podzimu 1992 tak příprava nových československých mincí přerostla v Praze v přípravu mincí samostatné České republiky a v Bratislavě na přípravu mincí samostatné Slovenské republiky. Obě ústředí SBČS přitom vypracovala nové návrhy svých soustav s upravenými parametry. Zatímco Slovenská republika se výtvarně i výrobně opírala o kremnickou mincovnu, v České republice se muselo uskutečnit výběrové řízení na výrobce nových českých mincí. V něm zvítězila pro haléřové mince a tři nejvyšší hodnoty německá akciová společnost Deutsche Nickel (ražbu mincí pro ni zajišťovala mincovna v Hamburku) a pro střední korunové hodnoty kanadská Royal Canadian Mint (ražbu mincí zajišťovala v závodu ve Winnipegu). Další část zakázky na druhou polovinu roku 1993 pak byla svěřena akciové společnosti Bižuterie (později Česká mincovna), která v průběhu ledna až května 1993 ve svém závodu v Jablonci nad Nisou vybudovala moderní provoz ražebny mincí.

Vzhledem k nedostatku času na zajištění nového oběživa po česko-slovenské měnové rozluce nebyly vypisovány tradiční neomezené anonymní soutěže, ale návrhy haléřových mincí si pražské federální ústředí SBČS vybralo z proběhlých soutěží (na korunu pak byla vypsána omezená neanonymní soutěž a návrhy ostatních hodnot byly pořízeny přímým zadáním vybraným autorům). Pro padesátihaléř byl zvolen návrh Vladimíra Oppla, který získal třetí cenu ve zmíněné soutěži. Autor však musel vytvořit zcela novou lícní stranu s českým lvem a názvem nového státu a změnil i tvar a křížení hodnotových číslic se zkratkou dílčí peněžní jednotky. Nové návrhy byly předloženy SBČS 25. listopadu 1992, kde je o pět dnů později posoudili nezávislí experti. Na základě jejich připomínek autor nakonec odstranil lipové listy na rubu a tak na začátku prosince 1992 mohly být konečné návrhy odeslány k realizaci.

Návrh českého padesátihaléře před poslední úpravou rubové strany.

Padesátihaléř prodělal ze všech českých mincí během své přípravy nejvíce změn. Stejně jako u dvou nejnižších haléřových hodnot byl pro něj předurčen hliník (s procentním obsahem hořčíku), mincovní kov lehký a měkký, mincovnami neoblíbený pro vznikající kovový prach při výrobě, ale díky přirozené pasivační vrstvě oxidu hlinitého nekorodující jako měděné slitiny. Hlavně byl však levný. Padesátihaléř se stal jedinou haléřovou mincí, jejíž výrobní cena (v závislosti na několika faktorech v rozmezí 17,7–30,9 haléřů) nikdy nepřevýšila nominální hodnotu.

Průměr padesátihaléře měl být původně 18,5 mm, což odpovídalo soustavě devíti nominálních hodnot (10 h až 50 Kč) s průměry stoupajícími po 1,5 mm od 15,5 mm (desetihaléř) do 27,50 mm (padesátikoruna). Jeho hrana měla být hladká. Během konečného rozhodování o technických parametrech však zavládla obava o příliš velkou zaměnitelnost za československý desetihaléř, s nímž měl obíhat ještě několik měsíců. Ten byl ze stejného materiálu (hliníková slitina), měl velmi podobný průměr (18,2 mm) a stejnou hmotnost (0,9 g). Průměr byl proto mírně zvýšen na 19 mm, čímž byl částečně narušen původní rozměrový záměr soustavy.

Ani tato změna však obavy nerozptýlila, zejména poté, co zástupce výrobce přivezl do Prahy vzorové odražky. Uvažovali jsme proto o dalších třech možných změnách. První byla výrazně větší síla mince kolem 3 mm, podobně jako je tomu u britských liber. To nám výrobce vymlouval pro vysoké materiálové náklady, obtížnější ražbu a nepraktičnost v oběhu a pro zkušební ražbu ani neměl vhodný mincovní plech. Druhou možností byl přece jen přechod na jiný, dražší materiál, a tak dokonce vznikla zkouška z poměděné oceli. Vykalkulovaná cena však byla příliš vysoká, a tak jsme se museli spokojit s třetí uvažovanou možností, odlišením pomocí hrany. Střídavě hladká a vroubkovaná hrana (6 hladkých a 6 vroubkovaných polí po 7 vroubcích) měla zajistit odlišitelnost od hladké hrany československého desetihaléře i sousedních mincí českých – dvacetihaléře a koruny – zejména při pohledu na mince z boku uložené v peněžence.

Neméně složité, z dnešního pohledu však spíše komické, byly úpravy reliéfu rubové strany. Autor mince umístil svou signaturu VO pod zkratku haléře h. Pracovníci SBČS, snad až příliš „vystresovaní“ jinotaji, které na mincích a bankovkách vždy úspěšně nacházela naše hravá veřejnost, si povšimli možnosti spojitého čtení zkratky h a signatury pozpátku OV a číslice 0 jako písmene O do podoby slova … Těsně před odesláním modelů byla proto signatura odstraněna s tím, že bude na nově určené místo doryta při výrobě ražebních nástrojů. Chybami při komunikaci, která probíhala s ryteckým ústavem Franze Müllera v Mnichově přes dva prostředníky, však byl první odražek vyroben bez signatury autora, na druhém byla signatura doryta na původní místo a teprve na třetím odražku byla doryta na správné místo.

Zkouška padesátihaléře z poměděné oceli.	Odražek padesátihaléře se signaturou autora VO pod písmenem h.
Definitivní podoba českého padesátihaléře z hamburské mincovny se svou střídavě hladkou a vroubkovanou hranou.

A jaké byly první padesátihaléře v datech a číslech? První odražky provedla mincovna v Hamburku na lisu Schuler MRH 100 ve středu 13. ledna 1993. České národní bance (ČNB) byly předloženy 15. ledna. Druhé odražky byly předloženy 28. ledna a třetí odražky 17. února. Ty byly 18. února schváleny k sériové výrobě, která probíhala v Hamburku od 26. února do 21. září 1993. První padesátihaléře balené po 2 000 kusech v polyethylenových sáčcích a ty v dřevěných bednách dovezl kamion z Hamburku do Prahy 24. března a poslední 22. září 1993. Celkem bylo v Hamburku vyrobeno 70 003 000 kusů. Do oběhu byly nové české padesátihaléře vydány 12. května 1993 společně s desetihaléři, dvacetihaléři, desetikorunami a dvacetikorunami.

Padesátihaléř byl současně první mincí raženou v České mincovně v Jablonci nad Nisou. První odražky zde byly provedeny na lisu Gräbener MPU 156 ve středu 23. června 1993. ČNB byly předloženy 24. června, týž den byly schváleny a ještě týž den byla zahájena sériová výroba, i když slavnostní otevření mincovny v Jablonci nad Nisou s imitací první ražby proběhlo až 1. července 1993. Výroba ročníku 1993 byla ukončena 2. prosince a jeho dodávky do ČNB probíhaly od 7. července do 14. prosince 1993. Celkem bylo v Jablonci nad Nisou vyrobeno v roce 1993 30 474 000 kusů.

Padesátihaléř byl také mincí s největšími problémy se stavbou modelu, konkrétně tvarem mincovního pole a výškou reliéfu po zredukování do velikosti ocelového nástroje. K úplné spokojenosti techniků musel být redukován celkem čtyřikrát. Na mincích z původních redukcí z Mnichova z roku 1993 se projevovalo nedoražení, proto byla lícní strana znovu zredukována v jablonecké mincovně v roce 1994 a znovu pak v roce 1995. Definitivně problémy odstranily až čtvrté redukce, provedené v roce 1997 za účelem zahájení ražby oběžných mincí ve špičkové kvalitě (proof). Uvažovalo se také o zvýšení kvality hliníku a již 1. října 1993 vznikly v množství 56 000 kusů materiálové zkoušky z hliníku s tříprocentním obsahem hořčíku. Z cenových důvodů však ke změně nedošlo.

Padesátihaléř pak byl vyráběn v České mincovně každoročně až do roku 2008, v letech 1998 a 2008 jen do sad oběžných mincí pro numizmatické účely, v ostatních letech ve velkých množstvích pro zajištění hotovostního platebního styku. Celkem bylo v letech 1993–2008 účetně vyrobeno 452 827 360 kusů, tedy téměř půl miliardy v hodnotě téměř 250 milionů Kč. Poslední střížek, tedy kovový polotovar pro ražbu mincí, opatřila razidla reliéfem padesátihaléře 4. listopadu 2008.

Necelých deset let po vzniku české měny se již začala postupně projevovat nepotřebnost haléřových hodnot, které přestávaly plnit funkci oběživa. ČNB je stále masivně vyráběla a vydávala do oběhu, ze kterého se však přestávaly vracet. V roce 2002 proto ČNB rozhodla o ukončení platnosti desetihaléřů a dvacetihaléřů a v roce 2007 o ukončení platnosti padesátihaléřů k 31. srpnu 2008. Po dobu jednoho roku je pak bylo možné vyměnit v bankách provádějících pokladní operace a následně pak až do 31. srpna 2014 jen v ČNB. Neplatné a nevyměnitelné padesátihaléře pak čeká už jen likvidace a další surovinové využití…

Přehled základních technických parametrů a emisních dat našich padesátihaléřů

Vydáno: 2. července 2014